Lidičky, povím vám jednu pohádku.
Možná popředu, možná pozpátku.
Byl jednou jeden mladý král,
ten uspořádal krásný bál.
Pilo se, jedlo, tančilo.
Až král řek: to by už stačilo.
„Nebudete se takhle radovat,
užívat života, hodovat.
Já vám radovánky už vážně nebudu platit,
kdo se usměje, dám ho o hlavu zkrátit.“
Tak se dlouho království rmoutilo,
i veselé děvče koutky dolů zkroutilo.
Dny pomalu ubíhaly,
nad království se temnota valí.
Až jednou to jednomu chlapci vadit začalo,
nad hloupým zákazem poklepal si na čelo.
„Tohle má být moudrý král?
To, aby se každý usmát bál!
Takhle by to dál nešlo!“
A tak mnoho nápadů vzešlo.
A jeden z nich byl úžasný,
božský, dokonalý, jednoduše krásný.
„Proč král smích nechce?
Na to jsem snad přišel lehce.
On se nemá proč radovat!
Musí jen smutně této zemi kralovat.
Nemá, kdo by s ním na trůně seděl,
s kým by si vesele do očí hleděl?“
Jak tak přemýšlel,
svůj plán domýšlel...
Uviděl mladou slečnu z okna,
byla krásná, samá lokna.
A tak si řekl, že ta prostě patří ke králi.
Snažil se, snažil a za rok jim už na svatbě hráli.
Za další rok tu bylo děťátko,
co usmálo se zakrátko.
A král svůj hloupý příkaz zrušil,
no teda, kdo by to jen tušil.
Král má zase úsměv ve tváři,
nikdo za smích není v žaláři.
Všechno to chlapcův nápad byl,
úsměv se zase do tváří vryl.
Tak si žije tohle království doteď vesele,
směje se tu moucha, ptáček i tele.
A takhle končím tuto pohádku,
kterou já už umím i pozpátku.
Zdroj:
http://blogisekzuka.blog.cz/1309/pohadka-v-basnicce-nebo-basnickova-pohadka
https://www.hledejceny.cz/?s=blahoprani+pri+narozeni+miminka
